V Genesis 2: 10–14 je popsáno rozdělení čtyř řek v zahradě Eden.

Z Edenu vytekla řeka, aby zalévala zahrada, a tam se rozdělila a stala se čtyřmi řekami. Jméno prvního je Pishon. Je to ten, který tekl po celé zemi Havilah, kde je zlato. A zlato té země je dobré; bdellium a onyxový kámen jsou tam. Název druhé řeky je Gihon. Je to ten, který proudil po celé zemi Cush. A název třetí řeky je Tigris, který teče na východ od Asýrie. A čtvrtá řeka je Eufrat.

Každá ze čtyř řek má klesající množství podrobností, pravděpodobně proto, že jsou uvedeny v pořadí od nejméně známých po nejznámější. Řeka Tigris teče z jižního Turecka přes Irák do Perského zálivu. Je to impozantních 1750 km dlouhá. Eufrat měří 3000 km a v biblických dobách byl ještě slavnější. Pochází z východního Turecka a protéká Sýrií a Irákem. Dnes nelze lokalizovat ani řeku Pišon, ani řeku Gihon. Vzhledem k tomu, že jsou oba popsány v minulém čase v Genesis 2, „ten, který tekl“ (v. 11, 13), spíše než současný čas, „který plyne“ (v. 14), je možné, že už přestal fungovat v době, kdy Mojžíš napsal Genesis. I když nemůžeme přesně určit Pishona nebo „zemi Havilah“, kolem které tekla, víme přibližně, kde se Gihon nacházel. Je popsána jako „ta, která tekla kolem celé země Cush.“ Polštář v biblických dobách je spojován s oblastí na hranici Egypta. Eden byl tedy poznamenán dvěma řekami, které protékají Sýrií a Irákem, třetí hranicí s Egyptem a čtvrtou, kterou nemůžeme identifikovat. To Eden zhruba staví do části země, která se stala známou jako Zaslíbená země, izraelský národ.

Zní to přitažlivě? Myslel jsem si to, dokud Sailhamer nepoukázal na Genesis 15:18. Tam Bůh slibuje Abrahamovi, že mu dá „tuto zemi, od egyptské řeky po velkou řeku, řeku Eufrat.“ Popisoval Bůh úmyslně hranice Zaslíbené země jazykem, který lidi vrátil zpět k jeho popisu Edenu? Pokud ano, pak slib Abrahamovi měl v jistém smyslu poskytnout návrat do Edenu. Ve skutečnosti Bůh vzal Abrahama z Babylonu , domov Babylonské věže a velké město pýchy a vzpoury, a slíbil mu, že mu poskytne domov v Edenu. Proto většina snímků v chrámu (např. lampa ve tvaru stromu, andělé, ovoce) ukazovala zpět do Edenu. A ukazuje, proč byl příslib „země“ tak významný – ukázal na návrat ke všemu, co lidstvo ztratilo, když se obrátilo zády k Bohu. Ukazuje také, proč byl izraelský exil tak hrozným rozsudkem. Bylo to, jako by byli znovu vyhnáni z Edenu a posláni do Babylonu.

Zaslíbená země však nesměřuje jen zpět do rajské zahrady. Nakonec to ukazuje na nové stvoření, které nám bylo slíbeno. Mnoho lidí myslí na spásu pro věřícího jako věčnou existenci v nebi podobnou duchu. Ve Zjevení 22 nám je však slíbeno nové nebe a nová země. Tato nová země je obnovený Eden, doplněný „řekou vody života“ (v. 1), „stromem života“ (v. 2) a plodností nad míru (v. 2). Mnoho z nás možná nikdy nenavštíví Zaslíbenou zemi, ale vírou v Ježíše Krista žijeme s jistou nadějí, že se jednoho dne usadíme v obnovené Zaslíbené zemi, obnovíme Eden a život už nikdy nebude stejný. Máme velkou naději a velkého Boha!

V úžasu před ním,

Paul