Instituce, ustavená v naději, že se vyhne válce, byla pojmenována podle britské politiky ve 30. letech umožňující Hitlerovi rozšířit německé území nezaškrtnuto. Nejužší souvislost s britským premiérem Nevillem Chamberlainem je nyní široce zdiskreditována jako politika slabosti. V té době to však byla populární a zdánlivě pragmatická politika.

Hitlerovy expanzivní cíle byly jasné v roce 1936, kdy jeho síly vstoupily do Porýní. O dva roky později, v březnu 1938, anektoval Rakousko. Na konferenci v Mnichově, která se konala v září, se zdálo, že Neville Chamberlain odvrátil válku tím, že souhlasil s tím, že by Německo mohlo obsadit Sudety, německy mluvící část Československa – toto se stalo známým jako Mnichovská dohoda.

V Británii Mnichovská dohoda byla uvítána s radostí. Winston Churchill, který se tehdy odcizil vládě a jako jeden z mála se postavil proti appeasementu Hitlera, jej však popsal jako „naprostou katastrofu“.

Appeasement byl populární z několika důvodů. Chamberlain – a Britové – se zoufale snažili zabránit vraždění další světové války. Británie byla přetížená hlídáním své říše a nemohla si dovolit zásadní vyzbrojení. Jeho hlavní spojenec, Francie, byl vážně oslaben a na rozdíl od první světové války nebyla podpora společenství jistotou. Mnoho Britů také sympatizovalo s Německem, o kterém se domnívali, že s ním bylo po jeho porážce v roce 1918 zacházeno nespravedlivě.

Ale navzdory svému slibu „v Evropě již žádné územní požadavky“ Hitlera neutěšilo uklidnění. V březnu 1939 porušil Mnichovskou dohodu okupací zbytku Československa. O šest měsíců později, v září 1939, napadlo Německo Polsko a Británie byla ve válce.