Wolf předpokládá, že „rolí bank bude buď držet peníze lidí (za které by si účtovaly poplatek), nebo vést investiční účty. Podle jeho systému by peníze vytvářela centrální banka pouze „podle potřeby k podpoře neinflačního růstu“.

Podle příspěvku Jaromíra Beneše a Michaela Kumhofa z MMF z roku 2013 by se to zlepšilo finanční stabilita (vyloučením možnosti bankovních operací), stabilizace nabídky peněz a omezení růstu soukromého dluhu.

Nové vytvořené peníze by mohly být použity na splacení vládního dluhu (nebo ke zvýšení veřejných výdajů). Celkově odhadují, že tento plán by mohl podpořit růst o 10%.

Lze to udělat?

Hlavním problémem je, jak provést přechod mezi těmito dvěma systémy. rezervní bankovnictví by donutilo banky zvyšovat jejich rezervy nebo snižovat počet půjček, což by vedlo k tomu, že mnoho podniků by muselo splácet své dluhy. Rovněž by se zmenšila peněžní zásoba a riskovala by deflace.

Wolf si myslí, že implementace těchto politik bude trvat dlouho a že síla velkých bank od havárie vzrostla nás vyzývá k „zvyšování kapitálových požadavků a zajištění maximální transparentnosti rozvah“.

Další myšlenkou je, aby vláda nebo Bank of England omezily množství peněz, které mohou banky půjčovat určitým sektorům. K tomu dochází u přísnějších úvěrových kritérií stanovených v rámci přezkumu hypotečního trhu. Japonští úředníci dávají „doporučení“ ohledně bankovních půjček (se smíšenými výsledky).

Bylo to vždy tak?

Poměr hotovosti k celkovým aktivům byl 100% před vývoj frakčního bankovnictví. V padesátých letech banky držely přibližně třetinu svých celkových aktiv v likvidních nástrojích (včetně hotovosti a státních dluhopisů). Poměr likvidity byl v roce 1971 snížen na 12,5%, poté byl o deset let později prakticky zrušen. úvěrové krize v roce 2007 banky v Británii i ve Spojených státech držely méně než 1% svých aktiv v hotovosti.

Zatímco ekonom Tim Congdon ve své knize Central Banking in a Free Society tvrdí, že to zlepšuje ekonomická efektivita, ostatní mají pocit, že podporuje bezohledné chování. Od krachu došlo na národní i globální úrovni k posunům, jak přimět finanční instituce k vybudování jejich likviditních rezerv.