Přehled

• Podepsáno: 26. května 1972
• Vstoupeno v platnost: 3. října 1972
• Doba trvání: Pět let, pokud nebude dříve nahrazena dohodou o úplnějších opatřeních omezujících strategické útočné zbraně.
• Strany: Sovětský svaz a Spojené státy

Zdroje

• Text Smlouvy

Souvislosti

Nejstarší snahy o zastavení růstu strategických zbraní zahájených na mnohostranné úrovni a používání komplexních schémat skončilo neúspěchem. V lednu 1964 navrhly USA v Ženevském výboru pro odzbrojení osmnácti národů (ENDC) ověřené zmrazení počtu a charakteristik amerických a sovětských strategických jaderných útočných a obranných vozidel, které by bylo sjednáno na bilaterální úrovni . Sovětský svaz tento návrh nepřijal kvůli převaze USA v počtu zbraní v té době. Když v letech 1966 a 1967 USA navrhly, aby se obě strany vzdaly nasazení protiraketové obrany (ABM), Sovětský svaz nabídl zahrnutí strategických útočných zbraní do diskuse o strategických obranných zbraních. Tento návrh byl přijat USA a dne 1. července 1968, při podpisu Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT), prezident Johnson oznámil, že USA a SSSR dosáhly dohody o vyjednání omezení a omezení obou strategické útočné a obranné systémy.

Po určitou dobu nebyly strany z vnějších a vnitřních důvodů schopny zahájit věcné diskuse o tomto tématu. Konečně 20. ledna 1969 vyjádřil Sovětský svaz ochotu diskutovat o strategických omezeních zbraní. Dne 17. listopadu 1969 zahájily Spojené státy a Sovětský svaz rozhovory o omezení strategických zbraní (SALT I) o omezení jak obranných systémů ABM, tak strategických jaderných útočných systémů. První skutečný průzkum možných balíčků začal na jaře roku 1970. V jednom okamžiku se strany dostaly do slepé uličky kvůli neshodě ohledně toho, jaké typy strategických zbraní by měla být do smlouvy zahrnuta. SSSR trval na tom, aby se do strategické rovnice započítávaly americké dopředu založené systémy (FBS), zatímco USA věřily, že FBS a příslušné sovětské strategické systémy krátkého, středního a středního dosahu by měly být projednány na jiném fóru. Druhé zablokování bylo způsobeno neshodami ohledně rozsahu budoucí smlouvy: Sovětský svaz navrhl, aby se jednání omezila pouze na diskuse o systémech ABM, zatímco USA trvaly na tom, že je nezbytné učinit alespoň začátek omezování ofenzívy systémy stejně. Dne 20. května 1971 došlo k prolomení slepé uličky, když USA a SSSR oznámily, že dosáhly předběžné dohody o částečném omezení určitých strategických útočných systémů a smlouvě o omezení systémů ABM.

Poté během tří let jednání, během summitu mezi Nixonem a Brežněvem, 26. května 1972, byla jednání uzavřena podepsáním dvou základních dokumentů SALT I:

• prozatímní dohoda o některých opatřeních omezujících strategické útočné zbraně; a
• Smlouva ABM o omezení strategických obranných systémů.

Byla to první dohoda mezi USA a USA. SSSR, který stanovil omezení a omezení pro své systémy jaderných zbraní.

Povinnosti

Strany se zavázaly, že po 1. červenci nezačnou stavět další pevné pozemní nosiče mezikontinentálních balistických raket (ICBM). 1972 (článek I); Dohodnuté prohlášení Specifikováno, že pevné pozemní odpalovací zařízení ABM v aktivní výstavbě ke dni podpisu dohody mohou být dokončeny. Dohoda ukládala smluvním stranám, aby nepřeváděly pozemní odpalovací zařízení starších typů nebo lehkých ICBM na pozemní odpalovací zařízení pro těžké ICBM typů nasazených po roce 1964 (článek II). Dohoda rovněž omezila počty ponorek odpálených z ponorek na balistické střely (SLBM) a moderních ponorek na balistické střely na ty, které jsou v provozu a jsou ve výstavbě ke dni podpisu dohody (článek III).

Protokol k Dohoda s ohledem na článek III, která opravňuje USA, aby neměly více než 710 odpalovacích zařízení SLBM na 44 moderních ponorkách balistických raket, a SSSR, ne více než 950 odpalovacích zařízení SLBM na 62 ponorkách. Mohou začít fungovat další odpalovací zařízení SLBM přesahující počáteční úroveň 656 pro USA a 740 pro SSSR až na výše dohodnuté úrovně, protože nahradí stejný počet odpalovacích zařízení ICBM starých typů nasazených před rokem 1964 nebo odpalovacích zařízení SLBM na starší ponorky.

S výhradou ustanovení dohody obdržely strany právo provádět modernizaci a výměnu strategických útočných balistických raket a odpalovacích zařízení, na které se dohoda vztahuje (článek IV). V dohodnutém prohlášení C strany vyjádřily pochopení, že v procesu modernizace a nahrazení by se rozměry pozemních odpalovačů sil ICBM významně nezvýšily. Strany dále vyjádřily společnou shodu, že výraz „významně zvýšil“ znamená, že nárůst by nebyl větší než 10–15 procent současných rozměrů pozemních odpalovačů sil ICBM. Strany se rovněž dohodly, že nedojde k významnému zvýšení počtu odpalovacích zařízení pro výcvik a výcvik ICBM a SLBM a že konstrukce nebo přestavení odpalovacích zařízení pro ICBM v testovacích rozsazích budou prováděny pouze pro účely testování a výcviku (dohodnuté prohlášení D).

Na podporu cílů a provádění dohody strany použijí Stálou poradní komisi (SCC) zřízenou podle Smlouvy o ABM z roku 1972 (článek VI). Dohoda ukládala smluvním stranám, aby pokračovaly v aktivních jednáních o omezení strategických útočných zbraní, jejichž rozsah ani podmínky by nebyly dotčeny povinnostmi stanovenými v této prozatímní dohodě (článek VII). Smluvní strany se dohodly, že budou dodržovat závazky plynoucí z Dohody a nebudou až do jejich ratifikace nebo přijetí podnikat žádné kroky, které zakazuje Dohoda, stejně jako Smlouva ABM.

Ověření a dodržování

Ověření

Dohoda oprávnila strany použít své národní technické prostředky (NTM) pro ověřování k zajištění dodržování dohody a zavázala je, aby nezasahovaly do NTM druhé strany, ani aby používaly záměrně opatření na utajení, která mohou bránit ověření NTM (článek V).

Soulad

Neexistovaly žádné mechanismy pro řešení nesouladu.

Odstoupení

Dohoda oprávnila strany odstoupit od dohody s šestiměsíčním předstihem, pokud se rozhodnou, že mimořádné události související s předmětem dohody ohrozily jejich nejvyšší zájmy. Ve svém jednostranném prohlášení A USA uvedly, že pokud by nebylo do pěti let dosaženo dohody zajišťující úplnější omezení strategických útočných zbraní, mohly by být ohroženy nejvyšší zájmy USA a představovalo by to základ pro odstoupení od smlouvy ABM.

Spojené státy ve svém jednostranném prohlášení B uvedly, že budou považovat rozmístění operačních pozemních a mobilních odpalovačů ICBM během období účinnosti dohody za neslučitelné s cíli dohody. Sovětské jednostranné prohlášení zdůraznilo, že pokud by spojenci NATO ve Spojených státech zvýšili počet svých moderních ponorek tak, aby překročil počet ponorek, které by byly v provozu nebo ve výstavbě ke dni podpisu dohody, měl by SSSR právo na podobný nárůst počtu jejích ponorek. V reakci na toto prohlášení Spojené státy prohlásily, že nepřijímají jeho platnost.

Vývoj

Dohoda nevyžaduje ratifikaci Senátu a vstoupila v platnost po výměně písemných oznámení o přijetí stranami současně s výměnou ratifikačních listin Smlouvy o ABM, tj. dne 3. října 1972. Dne 30. září 1972 obě komory Senátu USA schválily Kongresový společný výbor Rezoluce, která naléhala na prezidenta a požadovala jej, aby usiloval o budoucí smlouvu, která by neomezila USA na mezikontinentální strategické síly nižší, než jsou limity stanovené pro SSSR. Dohoda byla označena jako „prozatímní“, protože strany měly v úmyslu pokračovat v jednáních. V článku VII dohody se strany zavázaly, že budou pokračovat v aktivních jednáních o dalších omezeních strategických útočných zbraní, a proto strany v listopadu 1972 zahájily jednání o SALT II. Platnost dohody měla vypršet 3. října 1977. Dne 23. září 1977 však Spojené státy jednostranně oznámily, že budou nadále dodržovat dohodu, zatímco o SALT II se ještě jedná, pokud SSSR učiní totéž. Dne 25. září 1977 vydal SSSR podobné oznámení.