Adhan doslovně znamená „oznámení“ a v šarí’ah to znamená oznámení učiněné konkrétními slovy v době salátu. To bylo představeno v prvním roce hidžry v Medíně. Příčinou jeho zavedení bylo podle názoru Imamisů to, že Gabriel sestoupil s adhanem ve zprávě od Boha Prorokovi (S). Sunnité říkají, že „Abd Allah ibn Zayd viděl sen, ve kterém ho někdo naučil adhan. Když spojil svůj sen s Prorokem (S), schválil ho.

Adhan je Sunnah

Hanafis, Shafi’is a Imamis říkají: Adhan je sunna, která má bylo důrazně doporučeno (mu’akkadah).

Hanbalis poznamenává: Je to kifa’i fard pro necestující muže ve vesnicích a městech, aby se stali adhanem pro pět denních modliteb.

Stát Malikis: Jedná se o wajib kifa’i ve městech, kde se koná páteční modlitba, a pokud lidé z takového místa opustí Adhan, bude z tohoto důvodu bojováno.

Adhan je v některých případech neplatný

Hanbalis poznamenává: Není platné dělat adhan pro pohřební modlitbu (salat al-janazah) nebo pro supererogativní modlitbu (al-salat al-nafilah) nebo pro toho, kdo splnil slib (al-salat al-mandhurah).

Malíkovci říkají: Neplatí pro supererogační nebo pohřební modlitbu ani pro povinnou každodenní modlitbu prováděnou po časová prodleva (al-salat al-fa’itah).

Stav Hanafis: Neplatí pro modlitby prováděné na dvou „id“ („idayn“), pro modlitbu prováděnou na výskyt zatmění (salat al-kusuf), pro modlitby za déšť (istisqa ‚) a pro modlitby tarawih a sunnah.

Šafíové to nepovažují za platné pro janazah, mandhurah a nawafilské modlitby.

Imámové dodržují: Šaría zavedl adhan pouze pro pět denních salátů a je pro ně mustahabb, ať už prováděný jako ada ‚nebo qada‘, se skupinou (jama ‚ ah) nebo jednotlivě (furada), během cesty nebo pobytu, obojí pro muži a ženy. Neplatí pro žádný jiný salát, mustahabb nebo wajib a mu’adhdhin bude třikrát volat „al-salat“ při příležitosti salátu al-kusuf a „Idayn.“

Podmínky pro Adhana

Školy se shodují, že podmínky platnosti adhanu jsou: zachování kontinuity jeho bodu odůvodnění a posloupnosti jeho různých částí a to, že mu’adhdhin je rozumný muslimský muž.1 Adhan dítětem rozlišovat věk je platný. Všechny školy se shodují, že Taharah není pro adhana vyžadována.

Školy se liší, pokud jde o další aspekty. Hanafis a Shafi’is říkají: Adhan je platný i bez niyyah. školy vyžadují niyyah.

Hanbalisové považují výrobu adhanu v jakémkoli jiném jazyce než arabštině za bezpodmínečně platný. Státy Malikis, Hanafis a Shafi’is: Není platné, aby Arab vyráběl adhan v jakémkoli jiném jazyk, i když pro nearabské občany platí, že si je mohou vyrobit ve svém vlastním jazyce, pro sebe a své spolu lingvisty.

Imámové poznamenávají: Adhan není platný před příjezdem času salat s výjimkou salátu al-fajr. Shafi’is, Malikis, Hanbalis a mnoho Imamisů umožňují uskutečnění adhan oznámení před úsvitem. Hanafové to nedovolují, takže nedochází k žádnému rozdílu mezi salat al-fajr a jinými saláty. Tento názor je blíže opatrnosti.

Forma Adhana

Toto je forma Adhanu:

Alláhu akbar – čtyřikrát podle všech školy a dvakrát podle Malikis.

Ashhadu an la ilaha illallah – dvakrát podle všech škol.

Ashhadu anna Muhammadan rasul Allah – dvakrát podle všech škol.

(Je Mustahabb (doporučeno) v tomto bodě také říci: Ashhadu anna Aliyyan wali Allah – pouze dvakrát podle Imamise. To znamená, že vydávám svědectví, že „Ali je chráněn Alláhem (před jakýmkoli zlem))

Hayya ‚ala al-salat – dvakrát podle všech škol.

Hayya’ala al-falah – dvakrát podle všech škol.

Hayyah ‚ala khayril-‚amal – dvakrát pouze podle imámů.

Allahu akbar – dvakrát podle všech škol.

La ilaha illallah – jednou podle čtyři školy a dvakrát podle Imamis.
Malikis a Shafi’is povolují opakování posledního řádku, vzhledem k tomu, že nnah; to je podle nich adhan, není neplatný, pokud je přednesen pouze jednou, jak tvrdí Imamis.

Autor al-Fiqh ‚ala al-madhahib al-‚arba’ah zmiňuje a shoda mezi čtyřmi sunnitskými školami ohledně „al-tathwib“ jako mustahabb. Al-tathwib znamená přednášet slova „al-salatu khayrun min al-nawm“ („Salat je lepší než spát“) dvakrát za „hayya“ ala al-falah. Imámové to zakazují.2

Iqamah (Volání bezprostředně před modlitbou)

Pro muže i ženy je mustahabb recitovat iqamah před každým denním povinným salátem, přičemž tento salát bezprostředně následuje. Pravidla vztahující se na adhan, jako je kontinuita, posloupnost, jeho bytí v arabštině atd., Platí také pro iqamah. Jeho forma je následující:

Alláhu akbar – – dvakrát podle všech škol s výjimkou Hanafis, kteří to vyžadují čtyřikrát.
Ashhadu an la ilaha illallah – jednou podle Shafi’is, Malikis a Hanbalis a dvakrát podle Hanafis a Imamis.

Ashhaduanna Muhammadan Rasulullah – jednou podle názoru Shafi’is, Malikis a Hanbalis a dvakrát podle Hanafis a Imamis.

Hayya ‚ala as-salat – jednou podle názoru Shafi’is, Malikis a Hanbalis a dvakrát podle Hanafis a Imamis.

Hayya ‚ala al-falah – jednou podle názoru Shafi’is, Malikis a Hanbalis a dvakrát podle Hanafis a Imamis.

Hayya’ala khayr il-‚amal – dvakrát pouze podle Imamis.

Qad qamat is-salat – dvakrát podle názoru všech škol, s výjimkou Malikis, kteří to recitují jednou.

Allahu akbar – dvakrát podle názoru všech škol.

La ilaha illallah – jednou podle názoru všech škol.

Skupina imámských legistů poznamenává: Platí pro „cestovatele“ a osobu ve spěchu recitovat každou větu Adhan a Iqamah pouze jednou.

• 1. Imámové dodržují: Je to mustahabb, aby žena řekla adhan za svůj salát, i když ne jako volání k modlitbě. Podobně je to mustahabb pro ženy, zatímco drží vlastní jama’ah, že jedna z nich volá adhan a iqamah způsobem, který muži neslyší. Čtyři sunnitské školy považují iqamah za mustahabb a adhan za makruh pro ženy.
• 2. Ibn Rushd v Bidayat al-Mujtahid (ed. 1935), svazek 1, s. 103, říká: „Jiní uvedli : Fráze „al-salatu khayrun min al-nawm“ by neměla být recitována, protože není masnun součástí adhanu, a to je názor al-Shafi’i. Příčinou neshody je, zda byla řeč (jako součást adhanu) během doby Proroka (proroků) nebo během doby Umar. “ Uvádí se to v al-Mughnim, 3. vydání, Ibn Qudama, sv. 408, str. 408: „Ishaq řekl, že tato věc byla inovována lidmi a Abu ‚Isa řekl:„ Tento tathwib je něco, co naučení (ahl al-‚ilm) považovali s nechutí. Je to právě to, když Ibn „Umar opustil mešitu.“ “