ontologický argument, který neprochází od světa k jeho Stvořiteli, ale od myšlenky Boha k Boží realitě, byl nejprve jasně formulován sv. Anselm (1033 / 34–1109) ve svém Proslogionu (1077–78). Anselm začal s pojmem Bůh jako s tím, který si nelze představit nic většího (aliquid quo nihil majus cogitari possit). Považovat takovou bytost za existující pouze v myšlení a ne také ve skutečnosti vyžaduje rozpor. Protože X, které postrádá skutečnou existenci, není to, o kterém si nelze představit nic většího. Ještě větší bytostí by bylo X s dalším atributem existence. Nepřekonatelně dokonalá bytost tedy musí existovat – jinak by nebyla nepřekonatelně dokonalá.

Od té doby tento argument zaujal filozofy. Po nějaké diskusi ve 13. století to přeformuloval Descartes ve svých Meditacích (1641). Descartes výslovně uvedl předpoklad, implicitně obsažený v Anselmově uvažování, že existence je atribut, který daný X může mít nebo nemůže mít. Z toho vyplývá – společně s předpokladem, že existence je atribut, který je lepší mít, než postrádat -, že Bůh jako nepřekonatelně dokonalý nemůže atribut existence postrádat.

Byl to předpoklad, že existence je predikát, který se podle názoru většiny následujících filozofů stal argumentem fatálním. Kritiku nejprve uvedl Descartův současník Pierre Gassendi a později a výrazněji německý filozof Immanuel Kant (1724–1804) ve své Kritice čistého rozumu (1781). Bertrand Russell a další ve 20. století tuto námitku dále objasnili. Podle Russella říci, že něco se stanovenými vlastnostmi – ať už je to trojúhelník, definovaný jako trojstranný rovinný obrazec, nebo Bůh, definovaný jako nepřekonatelně dokonalá bytost – existuje, neznamená přisuzovat mu další vlastnost, konkrétně existenci , ale tvrdit, že koncept je instancován – že ve skutečnosti existují instance tohoto konceptu. Otázka, zda je daný koncept vytvořen, či nikoli, je otázkou faktu. Nelze ji určit a priori, ale pouze jakoukoli vhodnou metodou k odhalení skutečnosti tohoto druhu. Tuto potřebu pozorování nelze obejít zapsáním existence do definice pojmu („existující trojstranný rovinný obrazec“, „existující nepřekonatelně dokonalá bytost“), protože znovu vyvstává potřeba, zda je tento rozšířený koncept instancováno.

Ve 20. století několik křesťanských filozofů (zejména Charles Hartshorne, Norman Malcolm a Alvin Plantinga) tvrdilo platnost druhé formy Anselmova argumentu. To závisí na „nezbytné existenci“, vlastnosti s ještě vyšší hodnotou než „existence“. O bytosti, která nutně existuje, nelze soudržně předpokládat, že neexistuje. A tak Bůh jako nepřekonatelně dokonalá bytost musí mít nezbytnou existenci – a proto musí existovat. Tento argument však byl kritizován jako důvod k nedodržování rozdílu mezi logickou a ontologickou nebo faktickou nutností. Logicky nezbytná existence, jak se říká, je nesouvislá myšlenka, protože logická nutnost platí pro vztahy mezi pojmy, nikoli pro jejich konkretizaci. Boží nutnost tedy musí být spíše ontologicky nebo fakticky než logicky nutná existence: Bůh existuje jako konečný fakt, bez začátku nebo konce a bez závislosti na něčem jiném pro existenci. Ale to, zda je tento koncept ontologicky nezbytné bytosti vytvořen, nelze předem určit. Z myšlenky věčné a nezávislé bytosti nelze platně odvodit, že taková bytost ve skutečnosti existuje.