Účastníci konference přijali rezoluci vyzývající k vypracování kodexu práva „pro mezinárodní ochranu domorodců z Afriky“. Další požadavky požadovaly přímý dohled nad koloniemi Společností národů, aby se zabránilo ekonomickému vykořisťování cizími národy; zrušit otroctví a trest smrti koloniálních poddaných, kteří pracovali na plantážích evropských koloniálních mocností v Africe, zejména v Belgickém Kongu; a trvat na právu koloniálních národů na vzdělání. Setkání navíc zdůraznilo potřebu dalších kongresových setkání a navrhlo vytvoření mezinárodního čtvrtletníku Black Review, který měl být publikován v několika jazycích. Zatímco účastníci kongresu trvali na tom, aby jim bylo nakonec umožněno účastnit se jejich vlastní vlády, nevyžadovali africké sebeurčení. Přes mírnou povahu požadavků zůstaly evropské a americké mocnosti zastoupené na Versailleské mírové konferenci nezávazné.

Pan -Africký kongres se znovu sešel v Londýně v srpnu 1921 a o měsíc později v Bruselu v Belgii zástupci z Ameriky, Karibiku, Evropy a Afriky, kteří odráží dřívější panafrické reformní myšlenky, odsuzující imperialismus v Africe a rasismus ve Spojených státech. Delegáti navíc požadovali místní samosprávu pro koloniální subjekty a DuBois zdůraznil potřebu intenzivnějších mezirasových kontaktů mezi příslušníky černé inteligence a těmi, kteří se zajímají o politické a ekonomické postavení koloniálních národů.

V roce 1923 Panafrický kongres se sešel na dvou samostatných zasedáních v Londýně a v portugalském Lisabonu. Známí evropští intelektuálové jako H.G.Wells a Harold Laski se zúčastnili londýnského zasedání. Několik členů předchozích schůzek se účastnilo jednání, která se zabývala podmínkami africké diaspory i globálním vykořisťováním černých pracovníků. Zatímco někteří vědci tvrdí, že kongresy v letech 1921 a 1923 byly účinné pouze při zachování myšlenky utlačovaného lidu, který se pokoušel zrušit jho diskriminace, jiní tvrdí, že mezinárodní shromáždění položilo základ boje, který nakonec vedl k politické emancipaci africký kontinent.

Delegáti se znovu sešli na pátém Panafrickém kongresu v New Yorku v roce 1927. Na kongresu se zúčastnilo 208 delegátů z dvaceti dvou amerických států a deseti zahraničních zemí. Afriku však zastupovali delegáti z Gold Coast, Sierra Leone, Libérie a Nigérie jen řídce. Malý počet afrických delegátů byl částečně způsoben omezeními cestování, která britská a francouzská koloniální mocnost uvalila na zájemce o účast na kongresu, ve snaze zabránit dalším panafrickým shromážděním. Většina delegátů byli černošští Američané a mnoho z nich byly ženy. Kongres byl primárně financován Addie W. Huntonovou a Mezinárodní ženskou ligou za mír a svobodu, což je mezirasová organizace, která byla založena v roce 1919 odpůrci první světové války. Podobně jako u předchozích panafrických kongresů účastníci diskutovali o stavu a podmínkách černošských lidí po celém světě.

Finanční krize vyvolaná velkou hospodářskou krizí a vojenské naléhavosti vyvolané druhou světovou válkou si vyžádaly pozastavení Panafrického kongresu na dobu osmnácti let. V roce 1945 došlo v Manchesteru v Anglii k oživení organizovaného hnutí. Není jasné, zda iniciativu pro toto setkání poskytl západoindický marxista DuBois nebo George Padmore. Vzhledem k historickému přínosu společnosti DuBois pro panafrické hnutí jej delegáti jmenovali prezidentem kongresu z roku 1945. Setkání v Manchesteru znamenalo zlom v historii shromáždění. Setkání se poprvé zúčastnili zástupci politických stran z Afriky a Západní Indie. Konzervativní krédo fóra navíc ustoupilo radikálním společenským, politickým a ekonomickým požadavkům. Účastníci kongresu jednoznačně požadovali ukončení kolonialismu v Africe a vyzvali koloniální subjekty, aby pomocí stávek a bojkotů ukončily sociální, ekonomické a politické vykořisťování kontinentu koloniálními mocnostmi.

Zatímco předchozí panafrické kongresy byly kontrolovány převážně černými měšťáckými britskými a americkými intelektuály, kteří zdůrazňovali zlepšení koloniálních podmínek, dominovala schůzce v Manchesteru delegáti z Afriky a Afričané pracující nebo studující v Británii. Nové vedení přilákalo podporu pracovníků, odborářů a rostoucího radikálního sektoru africké studentské populace. S menším počtem afroamerických účastníků se delegáti skládali hlavně z rozvíjející se plodiny afrických intelektuálních a politických vůdců, kteří si brzy získali slávu, proslulost a moc v různých kolonizovaných zemích.

Závěrečná deklarace kongresu z roku 1945 vyzvala koloniální a poddané národy světa, aby se spojily a prosazovaly svá práva odmítnout ty, kteří chtějí ovládnout své osudy. Účastníci kongresu vyzývali kolonizované Afričany, aby si zvolili vlastní vládu, argumentujíc, že zisk politické moci pro koloniální a poddané národy je nezbytným předpokladem úplné sociální, ekonomické a politické emancipace. Tento politicky asertivní postoj podpořila nová generace afroamerických aktivistů, jako je herec a zpěvák Paul Robeson, ministr a politik Adam Clayton Powell, Jr., a pedagog a politický aktivista William A. Hunton Jr., kteří se Zájem o Afriku.

Zatímco panafrickým kongresům chyběla finanční a politická moc, pomohly zvýšit mezinárodní povědomí o rasismu a kolonialismu a položily základ politické nezávislosti afrických národů. Mezi několika účastníky kongresů byli i afričtí vůdci, jako je Kwame Nkrumah z Ghany, Nnamdi Azikiwe z Nigérie a Jomo Kenyatta z Keni, kteří následně své země vedli k politické nezávislosti. V květnu 1963 vliv těchto mužů pomohl podnítit vznik Organizace africké jednoty (OAU), sdružení nezávislých afrických států a nacionalistických skupin.