Bezmoc je stav, kdy nic, co se člověk rozhodne udělat, neovlivňuje to, co se děje. Je to odvykání nebo vzdání se reakce, které následují přesvědčení, že na čemkoli člověku nezáleží. Naučená bezmoc (LH) byla původně používána k označení selhání určitých laboratorních zvířat uniknout nebo vyhnout se šoku, přestože jim byla dána příležitost, po dřívějším vystavení nevyhnutelnému šoku. Nyní byl tento termín aplikován na selhání lidských bytostí sledovat, využívat nebo získávat adaptivní instrumentální reakce. Pozoruje se u osoby v depresi, která se zřejmě vzdala naděje, že je možná účinná dobrovolná kontrola nad důležitými událostmi prostředí. Lidé trpící LH akceptují, že ke špatným věcem dojde, a budou mít nad nimi malou kontrolu. Ti, kteří jsou dlouhodobě vystaveni složitým problémům, se učí, že reakce a události spolu nesouvisejí. Učení dosažené v této situaci oslabuje bezprostřední učení a vede k nečinnosti. V důsledku toho nebudou úspěšní při řešení jakéhokoli problému, i když pro něj existuje možné řešení.

Hypotéza LH byla přeformulována, protože stará hypotéza nerozlišuje mezi výsledky, které jsou nekontrolovatelné pro všechny lidé a ti nekontrolovatelní jen pro některé (univerzální vs. osobní bezmocnost). Nevysvětluje, kdy je bezmoc obecná nebo konkrétní; chronické nebo akutní. Reformulace uvádí, že bezmoc je lidem připisována příčině. Příčina může být stabilní nebo nestabilní, globální nebo konkrétní a interní nebo externí.

Bezmoc může být považována za důsledek raných zkušeností se socializací. Přesněji řečeno, rigidita a negativismus zdůrazňovaný v našich rodinných systémech pravděpodobně ovlivní rozvoj kompetencí dítěte. Svou roli může sehrát také řada sociokulturních rysů. Proto je nezbytné prozkoumat roli socializace v souvislosti s rozvoj dětské bezmocnosti.

U dětí, u nichž došlo v dětství a dospívání k týrání a zanedbávání, se může rozvinout stav LH. Důsledky emočního zneužívání se mohou opakovat abnormálně nebo narušit vývoj připoutanosti a postižený si ze zneužívání vyčítá, což vede k LH, emočnímu utrpení a nadměrně neaktivnímu chování. Psychologické týrání je často kombinováno s jinými formami týrání. Děti, které zažily chronické zanedbávání, pravděpodobně budou mít atribuční modely, které se pojí jako bezmocné a málo hodnotné. Opomíjené děti méně pravděpodobně vědí, že jsou zanedbávány, nebo vědí, že s tím lze něco udělat. Schopnost vyrovnat se a prospívat po nepříznivém zážitku se často označuje jako odolnost. K odolnosti týraného nebo zanedbávaného dítěte může přispívat řada ochranných a podpůrných faktorů. Patří mezi ně pozitivní vazba, sebeúcta, inteligence, regulace emocí, humor a nezávislost.

LH lze pozorovat v starší lidé v důsledku opakovaného vystavení událostem vnímaným mimo jejich kontrolu nakonec vykazují kognitivní, motivační a afektivní deficity bezmocnosti. Ke ztrátě sebeúcty může dojít také v případě, že jedinec věří, že je za situace osobně odpovědný. Mezi účinky týrání starších mohou patřit pocity, jako je odloučení, pocit viny, hanba, strach, úzkost a odmítnutí.

Model LH budí dojem, že instrumentální zvládání chování je při každé příležitosti nejvíce adaptivní reakcí na hrozbu. Adaptivní reakce na únik / vyhýbání se však u některých druhů averzních událostí nejsou vždy k dispozici. To je pro zubaře zajímavé z hlediska klinického a behaviorálního vedení.