Ve své knize Mein Kampf z 20. let 20. století Hitler řekl: „Kdokoli má mládež, má budoucnost.“ Ještě předtím, než se v roce 1933 dostali k moci, začali nacističtí vůdci organizovat skupiny, které by školily mladé lidi podle nacistických principů. Do roku 1936 musely být všechny „árijské“ děti v Německu ve věku nad šest let připojeny k nacistické skupině mládeže. V deset bylo chlapci zasvěceno do Jungvolku (mladých lidí) a ve 14 bylo povýšeno na Hitlerovu mládež. Jejich sestry se připojily k Jungmädel (mladé dívky) a později byly povýšeny do Ligy německých dívek. Hitler doufal, že „Tito mladí lidé se nenaučí nic jiného než to, jak myslet německy a chovat se německy… A už nikdy nebudou svobodní, ne za celý svůj život.“ 1

Skupiny hitlerovské mládeže vzdělávaly mladé lidi podle nacistických zásad a podporovaly kamarádství a fyzickou zdatnost prostřednictvím outdoorových aktivit.

Liga německých dívek byla dívčí křídlo mládežnického hnutí nacistické strany. Typickou činností pro členy bylo chodit na procházky, zatímco jejich matky pracovaly.

Byl horký den a do pochodu jsme měli daleko. Slunce pálilo na vřesoviště, které bylo zbaveno stromů. Písek se třpytil, byl jsem unavený. Bolely mě nohy v těch nových vycházkových botách, bolel mě každý krok a vše, na co jsem mohl myslet, byl odpočinek, voda a stín. Zaťal jsem zuby, abych šel dál. Byl jsem nejmladší a toto byl můj první výlet. Přede mnou kráčel Rudolf, vůdce. Byl vysoký a silný. Jeho batoh byl těžký a tlačil dolů na jeho ramena. Rudolf nesl chléb pro nás šest chlapců, hrnec na vaření, a hromadu knih, ze kterých nám četl úžasně napínavé příběhy, v noci v hostelu. Můj batoh obsahoval pouze košili, pár tenisek, nádobí na praní a nějaké kuchyňské náčiní, kromě plachty na deštivé dny a slaměné postele. A přesto jsem si myslel, že už tento batoh nemohu tahat. Všichni moji kamarádi byli o něco starší a měli kempování. Sotva cítili h jíst a utrpení pochodu. Občas si povzdechli a napili se vlažné kávy ze svých jídelen. Stále více a více jsem zůstával pozadu, i když jsem se snažil vyrovnat svou vůli běháním. Rudolf se najednou otočil. Zastavil se a sledoval, jak se k němu plazím z dálky, zatímco naši soudruzi pokračovali ve směru několika stromů na obzoru. „Unavený?“ Rudolf se mě laskavě zeptal. Zahanbený, musel jsem říct ano. Pomalu jsme kráčeli bok po boku. Kulhal jsem. Ale nechtěl jsem Rudolfa pustit. Když jsme se dostali ke keři jalovce, vůdce se posadil a řekl: „Na malý odpočinek!“ S úlevou jsem se vrhl dolů. Nechtěl jsem mluvit, protože jsem byl plachý. Rudolf mi dal něco k pití. Poděkoval jsem mu a pohodlně se opřel, rád, že si mohu natáhnout bolavé nohy, a než jsem si to uvědomil, spal jsem. . . . Když jsme pokračovali v pochodu, nohy mě bolely mnohem méně a batoh na mě tak netlačil. Byl jsem z toho velmi rád. 2

Alfons Heck byl stejně jako Hans Wolf nadšeným účastníkem organizací nacistické mládeže. V monografii napsané mnoho let po druhé světové válce se Heck zamyslel nad tím, co ho přimělo chtít se připojit:

Daleko od nucení vstoupit do řad Jungvolku, sotva jsem dokázal potlačit svou netrpělivost a byl jsem ve skutečnosti přijat dříve, než mi bylo 10. Bylo to vzrušující život bez dohledu rodičů, naplněné „povinnostmi“, které vypadaly jako naprosté potěšení. pro pěší turistiku, kempování, válečné hry v terénu a neustálý důraz na sport … Naše předválečné aktivity se do jisté míry podobaly aktivitám skautů, s mnohem větším důrazem na disciplínu a politickou indoktrinaci. pomůcky a symboly, okázalost a mystika, velmi blízké pocitu náboženských rituálů. Jedním z prvních významných požadavků byla takzvaná … „zkouška odvahy“, která se obvykle prováděla po šestiměsíčním období zkušební doba.Členové mé Schar, čety podobné jednotky asi 40–50 chlapců, byli povinni skočit z třímetrové desky – vysoké asi 10 stop – hlavou napřed v městském bazénu. Byly tam nějaké bodavé břišní propadáky, ale bolest stála za to, když nám náš Fahnleinführer, 15letý vůdce Fahnlein (doslova „malá vlajka“), podniková jednotka asi 160 chlapců, podal vytouženou dýku s její nápis Blood and Honour. Od té chvíle jsme byli plně přijati.3

Citace